Klára Hůrková stellt an jedem 17. des Monats interessante lyrische Funde aus ihren beiden Heimatländern Tschechien und Deutschland vor. Sie übersetzt ausgewählte Texte in die jeweils andere Sprache in der Absicht, Ähnlichkeiten und Unterschiede sowie aktuelle Themen und Tendenzen in der Gegenwartslyrik beider Länder herauszustellen. Damit verfolgt sie Spuren einer langen und reichen Kulturtradition, welche durch die fatalen Ereignisse des 20. Jahrhunderts unterbrochen wurde.
„MEIN TRAUM TRAUERT UM PRAG“
Die Dichterin Rose Ausländer (1901 – 1988) ist in unserem poetischen Gedächtnis sehr präsent. Im Literaturhaus Düsseldorf kündigt gerade ein Plakat die Ausstellung über Rose Ausländers und Marianne Moores Werk an. Ein paar Tage später begegnet mir eines ihrer Gedichte beim jüdischen Literaturabend in Aachen. Die bildstarke, manchmal wortkarge, aber stets tiefgründige Lyrik spricht uns viele Jahre nach ihrem Tod immer noch stark an.
Die Wiener Lyrikerin Irena Habalik dachte an Rose Ausländer, als sie 1987 Prag besuchte. An das bekannte Gedicht, in dem es heißt: „Immer träumte ich mich nach Prag/ immer kam etwas dazwischen/ Zeitnot Krankheit Krieg (…)// Trauert Prag um meinen Traum?“ Das folgende Prosa-Gedicht von Irene Habalik, das heute als Zeitdokument verstanden werden kann, fängt die melancholische Stimmung der tschechischen Hauptstadt kurz vor der „Wende“ auf.
„MŮJ SEN DRŽÍ SMUTEK ZA PRAHU“
Rose Ausländer (1901 – 1988) je v naší poetické paměti velmi živá. V Literárním domě v Düsseldorfu ohlašuje plakát výstavu o díle básnířek Rose Ausländer a Marianne Moore. O pár dní později se setkávám s její básní na večeru židovské literatury v Cáchách. Obrazná, někdy strohá, ale vždy hluboká poezie této básnířky nás oslovuje i dnes, mnoho let po jejím odchodu.
Vídeňská autorka Irena Habalik si připomněla Rosu Ausländer, když v roce 1987 navštívila Prahu. Připomněla si její báseň, v níž se praví: „Vždycky jsem snila, že se podívám do Prahy / vždycky do toho něco přišlo/ nedostatek času nemoc válka (…) // Drží Praha smutek za můj sen?“ Následující báseň v próze od Ireny Habalik, kterou je dnes možné chápat jako časový dokument, zachycuje melancholickou náladu hlavního města krátce před Sametovou revolucí.
Rose Ausländer (nicht) in Prag
Immer wolltest du nach Prag, immer stand etwas dazwischen.
Alle Wege führen dorthin, der Himmel ist unruhig, ist grau, ist golden, an der Moldau schreien Möwen, an den Engelsköpfen dämmern Tauben und ein Schwarm von winzigen Vögeln, kleine Steinchen leuchten an den flachen Gräbern, mit Konservendosen dekorierte Fensterauslagen, in der Altstadt schön verputzte Fassaden (potemkinsche Fassaden?).
Schlange stehen: Bananen, Kristall, Kaffee, eine Frau mit Tochter schleppt zwei Bananensäcke, Smetana unter der Trauerweide, Shakespeare im Nationaltheater, Jan Hus auf dem Sockel: „liebt euch, die Wahrheit gewinnt“. Eine Frage hinter dem Rücken: „Change Money?“ Soldaten vor der gelben Kaserne, so gelbloyal, so heimatlich nachdenklich, kahle Bäume, aber schon verkauft man den Schnee auf dem Hradschin um 200 Kronen und ein Kahlköpfiger meint: „die Kahlköpfigen lassen sie in Ruhe, nur die heißen Köpfe sind denen zu heiß“.
Im Café Slavia liest man Havel, Goethe war nicht hier, aber Apollinaire und Hašek, Mädchen überall, so böhmisch schön, so powidlsüß und alle wollen nix wie weg.
Manche trinken Punsch, weil es kalt ist, manche essen Eis, weil es nicht eiskalt ist, manche winken vergnügt, laufen weiter, weil in Bewegung Hoffnung ist, manche warten auf den nächsten Frühling, weil der Frühling die Wahrheit bringt.
Hinter dem Fenster übt einer Klavier, es wird gefeiert (schon im voraus?), hinter dem Fenster schreibt einer einen Bericht (für die Akademie?), einer verläuft sich im Gedränge des goldenen Gäßchens, und ein anderer will nicht mehr warten, er springt über die Mauer, es wird dunkel, es fallen Schüsse.
Immer wolltest du dorthin. Prag trauert um deinen Traum, ich trauere um Prag. (November 1987)
©Irena Habalik
Rose Ausländer (ne) v Praze
Vždycky jsi chtěla do Prahy, vždycky do toho něco přišlo.
Vedou tam všechny cesty, nebe je neklidné, je šedé, je zlaté, nad Vltavou křičí rackové, na hlavách andělů dřímají holubi a nad nimi letí hejno drobných ptáčků, kamínky svítí na náhrobcích, okenní parapety zdobí prázdné plechovky, na Starém Městě krásně nahozené fasády (Potěmkinovy fasády?).
Ve frontě: banány, křišťál, káva, nějaká žena s dcerou vleče dva pytle banánů, Smetana pod smuteční vrbou, Shakespeare na Národním divadle, Jan Hus na podstavci: „Milujte se, pravda zvítězí“. Za zády otázka: „Change money?“. Vojáci před žlutými kasárnami, žlutě loyální, lidově zamyšlení, holé stromy, ale na Hradčanech už prodávají sníh za 200 korun a nějaký plešatec říká: „Plešaté nechávají v klidu, jen máničky jsou pro ně moc horké.“
V kavárně Slavia čtou Havla, Goethe tu nebyl, ale zato Apollinaire a Hašek, všude dívky tak česky krásné, sladké jako povidla, a všechny chtějí za kopečky.
Někdo pije punč, protože je zima, někdo jí zmrzlinu, protože není zase taková zima, někdo s úsměvem mává a pospíchá dál, protože v pohybu je naděje, někdo čeká na příští jaro, protože jaro přinese pravdu.
Za oknem kdosi cvičí na klavír, oslavuje se (předem?), za oknem píše někdo zprávu (pro Akademii?), kdosi zabloudil v davu ve Zlaté uličce a kdosi další už nechce čekat, skáče přes zeď, padají výstřely.
Vždycky jsi tam chtěla. Praha drží smutek za tvůj sen, já držím smutek za Prahu. (listopad 1987)
©Irena Habalik
Klára Hůrková wurde 1962 in Prag geboren und lebt seit 1991 in Aachen. Sie ist Lyrikerin, Prosaautorin, Übersetzerin und Pädagogin, schreibt auf Deutsch und auf Tschechisch. Sie veröffentlichte zehn Gedichtsammlungen, eine literaturwissenschaftliche Monographie und eine Novelle, außerdem Kurzprosa, Essays, Rezensionen und Übersetzungen. Publikumspreis beim Wiener Werkstattpreis 2003, Sparte Lyrik. Klára Hůrková ist Herausgeberin von zwei deutsch-tschechischen Lyrikanthologien, Schlüsselsammlung – Sbírka klíčů (Prag, Družstevní práce 2007), und Über den Dächern das Licht – Nad střechami světlo (Prag, Dauphin 2014). Seit März 2017 schreibt sie ihren eigenen deutsch-tschechischen Poesie-Blog: http://poemataclara.myblog.de.
Klára Hůrková narozena roku 1962 v Praze, od roku 1991 žije v Cáchách. Básnířka, prozaička, překladatelka a pedagožka, píše česky a německy. Publikovala deset básnických sbírek, jednu novelu a jednu literárněvědní monografii, kromě toho krátké prózy, články, recenze a překlady. Cena čtenářů v soutěži Wiener Werkstattpreis 2003, obor poezie. Klára Hůrková je vydavatelkou dvou česko-německých antologií současné poezie, Schlüsselsammlung – Sbírka klíčů (Praha, Družstevní práce 2007), a Über den Dächern das Licht – Nad střechami světlo (Praha, Dauphin 2014). Od března 2017 píše vlastní blog česko-německé poezie: http://poemataclara.myblog.de.
Alle bereits geposteten Poesiedialog-Folgen finden Sie hier.
