Klára Hůrková stellt an jedem 17. des Monats interessante lyrische Funde aus ihren beiden Heimatländern Tschechien und Deutschland vor. Sie übersetzt ausgewählte Texte in die jeweils andere Sprache in der Absicht, Ähnlichkeiten und Unterschiede sowie aktuelle Themen und Tendenzen in der Gegenwartslyrik beider Länder herauszustellen. Damit verfolgt sie Spuren einer langen und reichen Kulturtradition, welche durch die fatalen Ereignisse des 20. Jahrhunderts unterbrochen wurde.
ZUM VERSCHENKEN FREIGEGEBEN – VYDÁN NA MILOST A NEMILOST
Frohes neues Jahr! Väter schreiben über das Vater-Sein, was kann es Schöneres geben?
„Zwar waren die Väter seit jeher Sujet literarischer Texte“, stellt Anne Warmuth in einem Artikel fest. Doch in der Gegenwartsliteratur „rückt nun das eigene Vatersein ins Zentrum. Die Väter sind (…) nicht mehr Gegenstand der Beschreibung durch andere, sondern sie entwerfen ihre Vaterschaft im Erzählprozess selbst.“* Das tut auch Ron Winkler in seinem neuen Zyklus Unterwegs in der Verformung, aus dem der folgende Text stammt.
Šťastný nový rok! Otcové píší o otcovství, co může být krásnějšího? „Otcové sice vždy byli námětem literárních textů“, říká Anne Warmuth v jednom článku. Ale místo, aby se spisovatelé jako dříve zabývali mužskou genealogií nebo se vyhraňovali vůči minulostí zatíženým otcům, „dostává se nyní vlastní otcovství do středu pozornosti. Otcové už nejsou (…) předmětem líčení druhých, ale sami v procesu vyprávění konstruují vlastní otcovství.“* Toto činí Ron Winkler ve svém novém cyklu Unterwegs in der Verformung (Na cestě utváření), z něhož je vybrán následující text.
* Anne Warmuth: Schreibende Familienväter – Narrative Konstruktion von Vaterschaft in der Gegenwartsliteratur. In: IFF OnZeit, 4. Jg., Nr.3, 2014, S. 33f.
* * *
Gib ihm noch ein Fläschchen. Weil ich dich so liebe, dass es mir den Bauch wegbrennt. Ich wurde gehackt. Zum Verschenken freigegeben. Gischt sprüht aus den ersten Läden, die geöffnet haben. Die auch meine Mehrwegemotionen gern befüllen. Zum Beispiel, dass das Kind schon wieder seine Augen öffnet, von der Oktanzahl blauen Himmels niedlichst angezählt. Kannst du noch, beziehungsweise kannst du schon ein Brot mitbringen? Eines aus der alten Welt. Denn das Kind hat mich schon wieder wach gestarrt. Formen des Umarmens: Schlaflosigkeit. Getrennt ins Bett gehen. Lockdown. Wie du vergeblich dem Vokabular dieser anderen Frau hinterherschaust. Wie du. Von der du denkst, arme mich um. In meine Kernpersönlichkeit hinein, von der ich noch nicht weiß. Mit der ich aber einen Säugling habe. Komma, Komma. All die Dinge, die ich dir gesagt hab, sind ein Körperteil. Komma, Komma, Aber. Eben die ventrikuläre Extrasystole unserer Familie. Hundertneunzig Jahre alt, in Pergament gebunden. Das ist länger, als du Brot holen kannst. Du oder ich, der sich von deiner Mutterschaft entdecken lässt. Wie auch dein Lächeln, neu in unserer Evolution. Die Gegenden, die du mit Schmiegsamkeit beziehst. Ich nenne Mund. Ich nenne viele der Schattierungen in der Bretagne deines Namens. Um nicht Provence zu sagen.
© Ron Winkler
* * *
Dej mu ještě lahvičku. Protože tě miluju tak, že mi to spaluje břicho. Podlehl jsem útoku hackera. Vydali mě na milost a nemilost. Gejzír tryská z prvních obchodů, kde mají otevřeno. Které rády naplňují i mé vratné emoce. Například, že to dítě už zase otvírá oči, líbezně definované oktanovým číslem modrého nebe. Můžeš ještě, nebo můžeš už přinést chleba? Ten ze starého světa. Protože to dítě mě už zase ucivělo do bdělosti. Formy objetí: nespavost. Jdeme spát každý zvlášť. Lockdown. Jak se marně díváš za slovníkem téhle jiné ženy. Jak se. O níž si myslíš, obejmi mě, přezbroj mě. Do podstaty mé bytosti, o níž zatím nevím. S níž mám ale toho kojence. Čárka, čárka. Všechny ty věci, o kterých jsem mluvil, jsou část těla. Čárka, čárka. Ale. Teď ta ventrikulární extrasystola naší rodiny. Sto devadesát let stará, v pergamenu vázaná. To je déle, než trvá přinesení chleba. Ty nebo já, jehož objevuješ svým mateřstvím. Jakož i tvůj úsměv, nový v naší evoluci. Oblasti, které zabíráš svou poddajností. Jmenuji ústa. Jmenuji mnohé odstíny v Bretani tvého jména. Abych neřekl Provence.
© Ron Winkler
Klára Hůrková wurde 1962 in Prag geboren und lebt seit 1991 in Aachen. Sie ist Lyrikerin, Prosaautorin, Übersetzerin und Pädagogin, schreibt auf Deutsch und auf Tschechisch. Sie veröffentlichte zwölf Gedichtsammlungen, eine literaturwissenschaftliche Monographie und eine Novelle, außerdem Kurzprosa, Essays, Rezensionen und Übersetzungen. Mehrere Preise, zuletzt der POSTPOETRY-Preis NRW 2018. Mitglied im Tschechischen Zentrum des internationalen PEN Klubs. Klára Hůrková ist Herausgeberin von drei deutsch-tschechischen Lyrikanthologien, zuletzt Klare Begegnungen – Jasná setkání (Prag, Dauphin 2018). Seit 2017 schreibt sie die monatliche Kolumne “Deutsch-tschechischer Poesiedialog” für DASGEDICHTBLOG.DE. Siehe auch www.hurkovaklara.de
Klára Hůrková se narodila roku 1962 v Praze, od roku 1991 žije v Cáchách. Básnířka, prozaička, překladatelka a pedagožka, píše česky a německy. Publikovala dvanáct básnických sbírek, jednu novelu a jednu literárněvědní monografii, kromě toho povídky, články, recenze a překlady. Různá ocenění, naposledy cena POSTPOETRY NWR 2018. Členka Českého centra mezinárodního PEN klubu. Klára Hůrková je vydavatelkou tří česko-německých antologií současné poezie, nejnověji Klare Begegnungen – Jasná setkání (Praha, Dauphin 2018). Od roku 2017 píše měsíčně sloupek “Německo-český poetický dialog” na DASGEDICHTGBLOG.DE. Více na www.hurkovaklara.de
Alle bereits geposteten Poesiedialog-Folgen finden Sie hier.
